V bezpečí karavany - RP

Na pomyslný trůn u ohniště usedne muž hora, od pohledu seveřan z Haagenu. Mluví se silným přízvukem, to však nijak neubírá na kvalitě jeho příběhů o vlcích, bozích, krutých zimách, horách a šotcích, lidožroutech, kouzlech a severeských kmenech. Velká skupina cestujícíh se do příběhů zaposlouchala tak, že si ani neuvědomili, že už je dávno po půlnoci.

Nebe září světlem stovek hvězd a majestátem ohromné luny v úplňku. Většina dětí se již odebrala na kutě stejně jako část dospělých. Na další den je naplánováno několik dalších mil lesem, který zdánlivě nemá konce. Jistý učenec se také nechal slyšet, že po cestě by měla být menší Teruelská osada. Kdo ví, jestli ji však karavan nemine?

Pozrela sa na muža, ktorý si prisadol, jej zeleno-modrý pohľad si ho celého premeral jej pozornému oku neušiel žiaden detail. Je faktom, že severana vidí prvý krát v živote, pretože je poznať že je fascinovaná. Počúvala jeho príbehy, tak ako a iné a spánok ju uplne opustil. Ďaľšia bezútešná noc, kedy sa nevyspí. Našťastie noc utekala rýchlo.

Zahľadela sa do ohňa, do tancujúcich plameňov výraznej červenej až zlatej farby. Počas jeho slov sa jej v hlave objavovali obrazy, príbehy, o ktroých rozprával a zhlboka si povzdychla.
Keď sa noc začala chýliť k ránu, tak odišla zas k sebe, pobaliť veci a prichystať sa na ďalšiu cestu, snáď útešnejšiu ako tú predchádzajúcu.

"No možná to i tak bude lepší, ale kdyby něco ...houkni...ať se můžu přijít zasmát." Řekne dívčina se smíchem a upevňuje si měch na své místo, u opasku.

Dívčina v kápi sebou polekaně cukne, když zpozoruje něco podivně velkého, něco co je asi člověk, ale opravdu jen asi. Tiše přistoupí blíže a překvapeně vykukuje z pod kápě na to, co je opravdu člověkem. Její ústa jsou pootevřena v němém údivu, který je hned vystřídán čirou zvědavostí, když ona chodící hora promluví.

Pečlivě naslouchá veškerým příběhům a zvěstím, které s sebou přináší, tiše si dřepnouc a jen naslouchajíc.

Koukne na tu horu svalů a pohrdavě si odfrkne, posadí se na zadek a bedlivě poslouchá jeho příběh s výrazem malého nevychovaného spratka.
"to je toho" zabrble si tiše a dále čumí na toho muže.

Seveřan vyprávěl své příběhy do časného rána, většina přísedících již však šla na kutě, až nakonec usnula celá karavana. Ticho noci však znenadání protrhl silný kašel vycházející z jednoho ze stanů. Po několika minutách ustal.

Když se karavana zase dala do pohybu, rychle se rozneslo, že mladá dívka z kupecké rodiny je nejspíše nemocná. V noci kašlala krev a právě teď leží v jednom z vozů s vysokými horečkami.

Listnáče konečně začaly řídnout, půda byla ale čím dál tím více vlhčí. Karavana se blížila k mokřadům.

Tarkus Benhart si unaveně protře oči a pomalu se začne, stále oděn ve své páchnoucí, černé kroužkové zbroji zvedat ze své deky. Svůj potrhaný, páchnoucí šedý plášť, nechává přez sebe a hlasitě zívne. Jeho hlas je udušen přilbicí s chráničem obličeje, kterou si hned po probuzení nasadil na hlavu. Dříve než se nadechnul, než cokoliv jiného dokázalo naplnit jeho mysl, byl utažen ke své přilbě. Musel ji nosit.

"Hrrrrmn...", zabručel a se svou obouruččí sekerou opět v rukou, které dobře chránily kožené rukavice vyzbrojeny odolnými kroužky, se rozhlédl po okolí. Byl krásný ranný den, ovšem pro takové jako je Tarkus neexistují hezké dny. Existuje jen neustále se táhnoucí nuda a stereotypičnost hlídkování. Ovšem, nestal se žoldákem protože by jej taková práce naplňovala odporem. Svobodná mysl a možnost bojovat s čímkoliv co by karavanu mohlo napadnout mu bohatě stačilo. Pozvednul si přilbu, přitiskl si palec k boku nosu a vysmrkl chuchvalec sople, který mu uvízl v nosní díře.

Postaví se a s hlasitým zývnutím a chrastěním si zbalí své věci, které úhledně (pro okolostojící překvapivě) sbalí do batohu z pevné látky. Tu stáhne motouzem a jako každé ráno ji přehodí přez rameno. Přitom neopomene se protáhnout a prokřupat si své prsty na rukou. Když jej pozdraví někteří z okolostojících cestujících, neodpoví, pouze kývne. Tarkus není příliš velký řečník. Rád zůstává potichu a pozoruje. A přestože je na člověka vyšší a svalnatější, je stále jen obyčejným člověkem. A ještě neslyšel o tom, že by kroužková zbroj zastavila šipku z kuše, nebo dobře mířený šíp.

Hned jakmile se dá do kupy a pod helmou spokojeně pochroupá jedno z jablek, zaleje vše vodou a naskočí na jeden z vozíku z boku. Pevně se drží okrajových prken a rozhlíží se po okolí.

"Jsem placen za ochranu...ale ochranu před čím ? Nejsem léčitel...", řekne si Tarkus, když si vzpomene na dítě, které je zmáháno nemocí. Přesto, dle Tarkusovi mysli, to není jeho problém.
"Slabí umírají, aby silní žili. Takový je svět."