Mizérie, králičí potvora (zamítnuto)
3 posters
Strana 1 z 1
Mizérie, králičí potvora (zamítnuto)
Táák už jsem to sepsala, poporvé píši v ich formě, takže je to kostrbaté. Zároveň s tímto životopisem bych chtěla zažádat o item spring circlet na odkazu wowheadu item=44803 Smile
PS: Napsala jsem to schválně krátké, jelikož vás nechci unudit. Very Happy
Z místnosti, ve které byla krabice, šel slyšet pouhý křik a občasné výbuchy. Tyto zvuky trvaly docela dlouho, avšak zničehonic se ozvala velká rána, následována hrobovým tichem, které bylo narušeno ostrými nadávkami, jež proklínaly věe živé i neživé. Prudké třísknutí dveřmi bylo jen dalším náznakem neúspěchu.
--------------------------------------------------------------------------------
Netušila jem, kde jsem, proč tu jsem. Jednotvárná tma, odporný zápach rozkládajícího se dřeva, mi pronikal do nosu, jako šířící se mor. Zkusmo tápám v té zpropadené tmě rukama a pouze zakňourám bolestí, když se mi tříska hrubě zaryla do jednoho z prstů. Teda, doufám, že to byla jenom tříska. I když jsem v té malé věci, kterou je asi krabice, je mi chladno, strašná zima. Cítím její vlezlost, poiuze se snažím najít vhodnější pozici v oné malé místnosti- krabici.
„Haló? Já chci ven!“ Zakňourám zoufale, ale ani ubohost v mém hlase nepomohla. Nikdo nepřišel ani mi neodpověděl. Zmocnila se mě neutěšující panika, strach, pláč.
„Proč já?“ Vyjekla jsem v oné krabičce, lehce zaštkajíc z přívalu slz, který si doprošoval pozornosti, jenž nepřicházela. Po notné chvíli, kdy jsem pouze kňourala a brečela, mě přepadl spánek, tak milosrdný. Nevím jak, jelikož se mi protivný pach hnijícího dřeva zaryl hluboko do mozku a nadšeně jej otupoval dále.
Uplynulo několik minut. Nebo hodin? Sama netuším, kolik času uplynulo, ale jedno jsem věděla jistě, nebyla jsem tu sama. Krabice očividně rezernována jen pro mě, avšak to, kde se krabice nacházela, ne. Podivné dýchání, spíše funění, a pazvuk kapek, dopadajících na zem. Ztuhla jsem, když jsem poznala, co za „věc“, do oblasti s krabicí, vstoupilo.
Psisko, a nějaké velké! Vydala jsem vyděšené zakňučení, protože jsem tušila, co tyto bestie, když mají hlad, dokáží. Moje mysl byla naplněna jen přáním, ať je ta potvora pryč! Mé přání bylo očividně vyslyšeno, teda z části. Psík odběhlo jinam, ale než to učinilo, stačilo si označit moji stávající rezidenci. Zacpání nosíku, a vydání dalšího dávicího zvuku, to jediné ze mě vyšlo.
Zase mrtvolné ticho, náhlá rána a oslňující zář v mých očích, mi dala najevo, že mě můj věznitel vypustil z krabice. Šokovaně jsem mžourala na zem a popadala dech, netušila jsem, co se mnou bude. Váhavě jsem vzhlédna, abych spatřila něco, co jsem si myslela, že existuje jen v pohádkách. Podivný muž, žluté zuby, odporný zápach bylin a hniloby, tak takto jsem si představovala typického černokněžníka a on nyní stál přede mnou. Něco blekotal…
„No do háje. Jasně jsem jim říkal! Starou babku mi chyťte, ale néé….oni mi chytí mladou holku, která na mě čumí, jak …“ Tyto řeci pokračovaly notnou chvíli, vypadlo to, že muž trpěl samomluvou.
„Já chci domů…“ To byla jediná slůvka, která mi unikla z úst. Mé tělíčko se třáslo děsem, který muž ve mně vyvolával.
Muž se pouze ušklíbl a docela necitelně mě vytáhl na nohy a trhnul se mnou k nějakému stolku. Lahvičky, bublající kotlík, silný puch, podivně naložené končetiny a různé části těl, převážně živočišných. Záhledla jsem dokonce něco,co bylo asi kdysi žábou. Brrr, bylo to odporné, to taky dokazovalo fakt, že má tvář zbedla minimálně o několik odstínů. Muži to očividně přišlo zábavné a já jen letmým pohledem zahlédla, jak láskypně pohladil jednu z nádob.
Cítila jsem, jak mi vyškubl několik vlasů a odebral mi krev za pomocí těch potvor, kterým říkal miláčci. Miláčcci, pijavice to byly, netušila jsem co mě čeká a jen se zase sesypala v breku.
Cinkání lahviček, nadávky, občasné zamrmlání či štěkot psiska. To jediné mě vždy probralo z letargie, kterou jsem v sobě pociťovala.
„Tak, co holka? Těšíš se na svůj velký den?! Drž hubu!“ Okřikne muž psisko, které se dotíralo jeho pozornosti.
„Laskavě tu nepobíhej, jako pošuk a pomož mi!“ Rázná rána, zakňučení psiska, bylo jediné, co následovala, když muž poněkud hrubě uhodil psa.
Zmatené zamrkání, překvapené lapání po dechu, unikajíc z mých rtů, když jsem spatřila něco neobvyklého. Ono psisko podivně zmlhatělo, tedy spíše jeho tělo se začalo natahovat. Začínajíce tlapkama, které se protahovali a snad jakoby měli tvar lidských nohou a rukou. Krk se protahujíc o něco více a čumák nahrazován rysy lidského obličeje. Tato podivná přeměna byla završena nespokojeným mlasknutím muže-psa, který nyní v celé své nahotě stál před mužem.
„Nenávidím tuto podobu haf!“ Uniklo z úst tvora, který byl předtím bestií, pejskem.
„Je mi upřímně u prdele, co se ti líbí a co ne! Dělej! Nemám na to, celej den!“ Odsekl černokněžník, surově berouc bestii za ruku. Dýkou jej necitelně řízl do dlaně, nechávajíc jeho krev kapat do kotlíku, v němž byla má krev a vlasy, a kdoví co ještě, ale přísahala bych , že jsem tam viděla srdce, něco chlupaťoučkého.
Muž tiše mumlal nějaká slova, jež jsem pobažovala za jeho typickou samomluvu, dokud ona slova nebyla patřena mě. Trvalo to notnou chvíli, než jsem si uvědomila, že mluví na mě. Tedy, facka mě probrala ze sladké nepozornosti. Ublíženě jsi mnu tvář a nechápavě na muže hledím, když mi podával v misce tekutinu, která páchla snad více, než-li stádo hnijích koní. Razantě zavrtíc hlavou, jasně dávajíc najevo můj nesouhlas, byl odměněn hrubým chycením od bestie, následným nalitím lektvaru do mého krku. Pro jistotu mi zacpali nosík, ujišťujíc si, že tu odpornost spolknu.
Chutnalo to hrozně. Ne, hrozně je slabé slovo. Měla jsem pocit, jako bych právě spolkla něco, co bylo dobrých pár let pod zemí, následně vyhrabána a pak opečena na horkém sluníčku. Šíleně kuckajíc, chytíc se za hrdlo, následné upadnutí do bezvědomí. To jediné si pamatuji, než přišla ona divná tma.
Pomaloučku otevírám očka, uvědomujíc si jediné. Já se scvrkla! Nechápala jsem to, místnost byla snad tisíckrát větší než-li předtím, pokusila jsem se promluvit, ale nic z mé tlamičky nevyšlo, pouze jsem cítila, jak se mi chloupky u čumáčku zachvěly. Počkat, čumáčku?! Odkdy mám já čumáček?! Zkusila jsem si dát před oči mé ruce, ale jedinné co jsem zahlédla byly krásně bílé, chlupaťoučké pacičky. Zkusila jsem zaječet a utéct. Divné, netušila jsem, že hopskám. Ano, mé hopskání bylo ukončeno, když mi jeden z těch obrů hrubě popadl za ouška.
Škrábla jsem, snažila se křičet, ale vše marně, proti síle obrů jsem byla bezmocná,a to doslova. Vítězný smích, tleskot, byl očividně náznakem toho, že černokněžník uspěl.
„Ano! Konečně ten lektvar zafungoval! Stačilo jen přidat části těla onoho zvířete a má proměna v zvěromága je ážasná….i když…Přeměnit se v králíka dokáže asi každý. Teď…ji změnit zpátky. Hm…takže lístky běliny, pár kapek sleziny…ach ano…to je ono!“ Muž nadšeně zavýskl, když lektvar dostal správnou barvu, načež mi do něj strčil čumák, a to doslova.
Měla jsem pocit, že se topím, vše před mýma očkama zateměnělo, ale vím jediné. Díky mému zběsilému cukání mě bestie pustila a já byla vysvobozena, shazujíc pár lahviček, které začly nebezpečně bublat.
Ohlušují rána zazněla místností, když dvě látky v lahvičkách začly spolu reagovat, odhazujíc ony dva obry na durhou stranu místnosti, kde jim bylo obstaráno přikrytí v podobě knih, které vypadly z polic. Cítila jsem odporné pálení po celém mém těle, podivné brnění v končetinách, které ztráceli na chlupatosti. Přeměna trvala pár chvil, dokud jsem se znovu nestala člověkem. Zalapala sem po dechu, když mě zápach z výbuchu začal štípat v nose. Zesláble jsem se postavila a utíkala, nevěděla jsem kam cesta vede, ale doufala jsem že ven.
Proběhla jsem několika sklepeními, než jsem se dostala na povrch. Stála jsem na hřibitově, za mnou stojíc krypta. Snad hnána pudem sebezáchovy, jsem vydržela běžet do lesů, lesů, které jsem naprosto neznala, zakopnouc o kámen, který zapříčinil můj pád k jezeru. Pád…Bylo to spíše skutálení se z malého srázu a jen taktak zabrždění, abych neskončila ve studené vodě.
Nadšeně jsem se usmála, když jsem uviděla vodu, měla jsem takovou žízeň! Lačně jsem vodu pila, zaražena něčím divným v odrazu na hladině. Zmateně nakloníc hlavu na stranu, zkusmo sáhnouc na svou hlavu. Uši! Já měla uši! Králičí! Na sucho jsem polkla a váhavě si sáhla na pozadí a zbledla, měla jsem i ocásek….
Mizérie
PS: Napsala jsem to schválně krátké, jelikož vás nechci unudit. Very Happy
Z místnosti, ve které byla krabice, šel slyšet pouhý křik a občasné výbuchy. Tyto zvuky trvaly docela dlouho, avšak zničehonic se ozvala velká rána, následována hrobovým tichem, které bylo narušeno ostrými nadávkami, jež proklínaly věe živé i neživé. Prudké třísknutí dveřmi bylo jen dalším náznakem neúspěchu.
--------------------------------------------------------------------------------
Netušila jem, kde jsem, proč tu jsem. Jednotvárná tma, odporný zápach rozkládajícího se dřeva, mi pronikal do nosu, jako šířící se mor. Zkusmo tápám v té zpropadené tmě rukama a pouze zakňourám bolestí, když se mi tříska hrubě zaryla do jednoho z prstů. Teda, doufám, že to byla jenom tříska. I když jsem v té malé věci, kterou je asi krabice, je mi chladno, strašná zima. Cítím její vlezlost, poiuze se snažím najít vhodnější pozici v oné malé místnosti- krabici.
„Haló? Já chci ven!“ Zakňourám zoufale, ale ani ubohost v mém hlase nepomohla. Nikdo nepřišel ani mi neodpověděl. Zmocnila se mě neutěšující panika, strach, pláč.
„Proč já?“ Vyjekla jsem v oné krabičce, lehce zaštkajíc z přívalu slz, který si doprošoval pozornosti, jenž nepřicházela. Po notné chvíli, kdy jsem pouze kňourala a brečela, mě přepadl spánek, tak milosrdný. Nevím jak, jelikož se mi protivný pach hnijícího dřeva zaryl hluboko do mozku a nadšeně jej otupoval dále.
Uplynulo několik minut. Nebo hodin? Sama netuším, kolik času uplynulo, ale jedno jsem věděla jistě, nebyla jsem tu sama. Krabice očividně rezernována jen pro mě, avšak to, kde se krabice nacházela, ne. Podivné dýchání, spíše funění, a pazvuk kapek, dopadajících na zem. Ztuhla jsem, když jsem poznala, co za „věc“, do oblasti s krabicí, vstoupilo.
Psisko, a nějaké velké! Vydala jsem vyděšené zakňučení, protože jsem tušila, co tyto bestie, když mají hlad, dokáží. Moje mysl byla naplněna jen přáním, ať je ta potvora pryč! Mé přání bylo očividně vyslyšeno, teda z části. Psík odběhlo jinam, ale než to učinilo, stačilo si označit moji stávající rezidenci. Zacpání nosíku, a vydání dalšího dávicího zvuku, to jediné ze mě vyšlo.
Zase mrtvolné ticho, náhlá rána a oslňující zář v mých očích, mi dala najevo, že mě můj věznitel vypustil z krabice. Šokovaně jsem mžourala na zem a popadala dech, netušila jsem, co se mnou bude. Váhavě jsem vzhlédna, abych spatřila něco, co jsem si myslela, že existuje jen v pohádkách. Podivný muž, žluté zuby, odporný zápach bylin a hniloby, tak takto jsem si představovala typického černokněžníka a on nyní stál přede mnou. Něco blekotal…
„No do háje. Jasně jsem jim říkal! Starou babku mi chyťte, ale néé….oni mi chytí mladou holku, která na mě čumí, jak …“ Tyto řeci pokračovaly notnou chvíli, vypadlo to, že muž trpěl samomluvou.
„Já chci domů…“ To byla jediná slůvka, která mi unikla z úst. Mé tělíčko se třáslo děsem, který muž ve mně vyvolával.
Muž se pouze ušklíbl a docela necitelně mě vytáhl na nohy a trhnul se mnou k nějakému stolku. Lahvičky, bublající kotlík, silný puch, podivně naložené končetiny a různé části těl, převážně živočišných. Záhledla jsem dokonce něco,co bylo asi kdysi žábou. Brrr, bylo to odporné, to taky dokazovalo fakt, že má tvář zbedla minimálně o několik odstínů. Muži to očividně přišlo zábavné a já jen letmým pohledem zahlédla, jak láskypně pohladil jednu z nádob.
Cítila jsem, jak mi vyškubl několik vlasů a odebral mi krev za pomocí těch potvor, kterým říkal miláčci. Miláčcci, pijavice to byly, netušila jsem co mě čeká a jen se zase sesypala v breku.
Cinkání lahviček, nadávky, občasné zamrmlání či štěkot psiska. To jediné mě vždy probralo z letargie, kterou jsem v sobě pociťovala.
„Tak, co holka? Těšíš se na svůj velký den?! Drž hubu!“ Okřikne muž psisko, které se dotíralo jeho pozornosti.
„Laskavě tu nepobíhej, jako pošuk a pomož mi!“ Rázná rána, zakňučení psiska, bylo jediné, co následovala, když muž poněkud hrubě uhodil psa.
Zmatené zamrkání, překvapené lapání po dechu, unikajíc z mých rtů, když jsem spatřila něco neobvyklého. Ono psisko podivně zmlhatělo, tedy spíše jeho tělo se začalo natahovat. Začínajíce tlapkama, které se protahovali a snad jakoby měli tvar lidských nohou a rukou. Krk se protahujíc o něco více a čumák nahrazován rysy lidského obličeje. Tato podivná přeměna byla završena nespokojeným mlasknutím muže-psa, který nyní v celé své nahotě stál před mužem.
„Nenávidím tuto podobu haf!“ Uniklo z úst tvora, který byl předtím bestií, pejskem.
„Je mi upřímně u prdele, co se ti líbí a co ne! Dělej! Nemám na to, celej den!“ Odsekl černokněžník, surově berouc bestii za ruku. Dýkou jej necitelně řízl do dlaně, nechávajíc jeho krev kapat do kotlíku, v němž byla má krev a vlasy, a kdoví co ještě, ale přísahala bych , že jsem tam viděla srdce, něco chlupaťoučkého.
Muž tiše mumlal nějaká slova, jež jsem pobažovala za jeho typickou samomluvu, dokud ona slova nebyla patřena mě. Trvalo to notnou chvíli, než jsem si uvědomila, že mluví na mě. Tedy, facka mě probrala ze sladké nepozornosti. Ublíženě jsi mnu tvář a nechápavě na muže hledím, když mi podával v misce tekutinu, která páchla snad více, než-li stádo hnijích koní. Razantě zavrtíc hlavou, jasně dávajíc najevo můj nesouhlas, byl odměněn hrubým chycením od bestie, následným nalitím lektvaru do mého krku. Pro jistotu mi zacpali nosík, ujišťujíc si, že tu odpornost spolknu.
Chutnalo to hrozně. Ne, hrozně je slabé slovo. Měla jsem pocit, jako bych právě spolkla něco, co bylo dobrých pár let pod zemí, následně vyhrabána a pak opečena na horkém sluníčku. Šíleně kuckajíc, chytíc se za hrdlo, následné upadnutí do bezvědomí. To jediné si pamatuji, než přišla ona divná tma.
Pomaloučku otevírám očka, uvědomujíc si jediné. Já se scvrkla! Nechápala jsem to, místnost byla snad tisíckrát větší než-li předtím, pokusila jsem se promluvit, ale nic z mé tlamičky nevyšlo, pouze jsem cítila, jak se mi chloupky u čumáčku zachvěly. Počkat, čumáčku?! Odkdy mám já čumáček?! Zkusila jsem si dát před oči mé ruce, ale jedinné co jsem zahlédla byly krásně bílé, chlupaťoučké pacičky. Zkusila jsem zaječet a utéct. Divné, netušila jsem, že hopskám. Ano, mé hopskání bylo ukončeno, když mi jeden z těch obrů hrubě popadl za ouška.
Škrábla jsem, snažila se křičet, ale vše marně, proti síle obrů jsem byla bezmocná,a to doslova. Vítězný smích, tleskot, byl očividně náznakem toho, že černokněžník uspěl.
„Ano! Konečně ten lektvar zafungoval! Stačilo jen přidat části těla onoho zvířete a má proměna v zvěromága je ážasná….i když…Přeměnit se v králíka dokáže asi každý. Teď…ji změnit zpátky. Hm…takže lístky běliny, pár kapek sleziny…ach ano…to je ono!“ Muž nadšeně zavýskl, když lektvar dostal správnou barvu, načež mi do něj strčil čumák, a to doslova.
Měla jsem pocit, že se topím, vše před mýma očkama zateměnělo, ale vím jediné. Díky mému zběsilému cukání mě bestie pustila a já byla vysvobozena, shazujíc pár lahviček, které začly nebezpečně bublat.
Ohlušují rána zazněla místností, když dvě látky v lahvičkách začly spolu reagovat, odhazujíc ony dva obry na durhou stranu místnosti, kde jim bylo obstaráno přikrytí v podobě knih, které vypadly z polic. Cítila jsem odporné pálení po celém mém těle, podivné brnění v končetinách, které ztráceli na chlupatosti. Přeměna trvala pár chvil, dokud jsem se znovu nestala člověkem. Zalapala sem po dechu, když mě zápach z výbuchu začal štípat v nose. Zesláble jsem se postavila a utíkala, nevěděla jsem kam cesta vede, ale doufala jsem že ven.
Proběhla jsem několika sklepeními, než jsem se dostala na povrch. Stála jsem na hřibitově, za mnou stojíc krypta. Snad hnána pudem sebezáchovy, jsem vydržela běžet do lesů, lesů, které jsem naprosto neznala, zakopnouc o kámen, který zapříčinil můj pád k jezeru. Pád…Bylo to spíše skutálení se z malého srázu a jen taktak zabrždění, abych neskončila ve studené vodě.
Nadšeně jsem se usmála, když jsem uviděla vodu, měla jsem takovou žízeň! Lačně jsem vodu pila, zaražena něčím divným v odrazu na hladině. Zmateně nakloníc hlavu na stranu, zkusmo sáhnouc na svou hlavu. Uši! Já měla uši! Králičí! Na sucho jsem polkla a váhavě si sáhla na pozadí a zbledla, měla jsem i ocásek….
Mizérie
Mizérie- Poèet pøíspìvkù : 10
Join date : 21. 05. 14
Re: Mizérie, králičí potvora (zamítnuto)
Meh. Mám rád anime a mám rád fantasy. Nemám rád, keď sa miešajú... Za mňa skor nie.
Lakem- GameMaster
- Poèet pøíspìvkù : 27
Join date : 28. 12. 13
Location : There is a house in New Orleans
Re: Mizérie, králičí potvora (zamítnuto)
No takto...ono anime je styl fantasy, dá se to tak říci, jelikož jsou v něm často prvky fantasy a sci.fi. Což vlastně ani nepopírá fakt, že toto se stát může, ne každý je šikovnej alchymista a dokáže mistrně vždy vše. A v každém světě je nějaký magor, který si myslí, že umí vše a přitom umí velké prd...Tudíž to není ani tak moc skloubení anime s fantasy, ale spíše nepovedený experiment spolu s oušky, což nemusí být výsledně pouze fantasy. I když vím, že králičí ouška jsou častým prvkem hentai.
Mizérie- Poèet pøíspìvkù : 10
Join date : 21. 05. 14
Re: Mizérie, králičí potvora (zamítnuto)
Tým Hentai si mi nahrala na smeč. Totižto, to je presne ono.
Aj hentai je odvetie fantasy, ktoré môže mať prvky scifi a fantasy. Chcem ale na Astare chápadlové monštrá, ženy s penismi a pobehujúcich nadržaných vlkodlakov? Pravdepodobne nie. Viem, že to asi nechceš len na RPS(dúfam, anyway), ale mne sa to sem nehodí práve tak, ako všetko, čo som zmienil vyššie. Takže... za mňa asi nie, prepáč.
Aj hentai je odvetie fantasy, ktoré môže mať prvky scifi a fantasy. Chcem ale na Astare chápadlové monštrá, ženy s penismi a pobehujúcich nadržaných vlkodlakov? Pravdepodobne nie. Viem, že to asi nechceš len na RPS(dúfam, anyway), ale mne sa to sem nehodí práve tak, ako všetko, čo som zmienil vyššie. Takže... za mňa asi nie, prepáč.
Lakem- GameMaster
- Poèet pøíspìvkù : 27
Join date : 28. 12. 13
Location : There is a house in New Orleans
Re: Mizérie, králičí potvora (zamítnuto)
No, ja kříkám je to na tobě. Já s ní žádné hentai uchylnosti nemám v plánu, přeci jen jí je šestnáct a o tom má takový tušení, jako veverka o existenci nákla´dáku. Přišlo mi to pouze jako zajímavý nápad, jak se mohl zvrhnout experiment .
Žabí jikry na tebe !
Žabí jikry na tebe !
Mizérie- Poèet pøíspìvkù : 10
Join date : 21. 05. 14
Re: Mizérie, králičí potvora (zamítnuto)
Bohužel, žádost o tento unikát je zamítnuta. Postava by svým vzhledem a vůbec celkovým působením dosti narušila atmosféru světa a celého lore, což není zrovna žádoucí. Na nějakém anime serveru? Klidně. Ale tady vážně ne, je nám líto.
Gwyn- Admin
- Poèet pøíspìvkù : 84
Join date : 05. 03. 14
Re: Mizérie, králičí potvora (zamítnuto)
Já jenom narušila? Nechci být rýpal, ale zvěromágové se objevili taky v Harrym Potterov, ale to je fuk. Tak si prostě zarpím že je nemá.
Mizérie- Poèet pøíspìvkù : 10
Join date : 21. 05. 14
Re: Mizérie, králičí potvora (zamítnuto)
Ano, ale žádný ze zvěromágů neměl růžový ocásek a králičí ouška. Promiň, ale rozhodnutí padlo zcela jednohlasně.
LOCK.
LOCK.
Gwyn- Admin
- Poèet pøíspìvkù : 84
Join date : 05. 03. 14
Strana 1 z 1
Povolení tohoto fóra:
Nemůžete odpovídat na témata v tomto fóru
|
|