Quo vadis komunito česká

Mohlo by se zdát, že toto téma je jen další vzdychání nad tím, jak je vše špatně a jak se blíží jistojistá zkáza, ale není tomu tak. Je to úvaha nad tím kdo vlastně jsme, co přinášíme a jak se lišíme od ostatních. Neříkám, že moje pravda je univerzální a pro všechny závazná. Je to prostě pro nás všechny k zamyšlení. Pokud si z toho někdo něco vezme, tak budu rád a pokud ne…  …slunce nespadne.

Trocha historie
A jak to vlastně všechno začalo? To musím jít dál, než sám pamatuji a čerpat z vyprávění těch starších. První výtisky Dungeons & Dragons se k nám začaly dostávat již během osmdesátých let, ale tehdy (jak asi víte) moc lidí anglicky neumělo a hlavně to byla záležitost ryze undergroundová. Kdo měl to štěstí, že mu příbuzní poslali z USA, nebo jiné západní země poslali knihu pravidel, ten byl za frajera.
Po roce 89 se najednou přísná cenzura uvolnila a Češi začali objevovat německé porno, ale hlavně (ač v menší míře) svět fantasy, který byl za železnou oponou pomalu ale jistě pěstován. Co je taková historická perlička je to, že třeba i J.R.R. Tolkien patřil do zakázané literatury, takže za komunistů se dal sehnat jen jako opis skrze známé. Krátce na to vyšla první česká hra na hrdiny „Dračí Doupě“, které bylo v zásadě kopií onoho D&D, ale v anglicky negramotné zemi se okamžitě stalo hitem. Byly první larpy, kde kostým byl vzácností a plátové zbroje byly zásadně z jekoru (tehdy běžný kancelářský koberec).
Psal se rok 1999 a vůbec jsem netušil, že moje vůbec první sezení „Dračáku“ bude tolik definovat celé moje dětství. Pravidla jsme sebrali kamarádovu staršímu bratru ze skříně (Jedna s prvních edic. Na obálce byl ručně malovaný válečník v plátech, co stál nad drakem).  Tady v těchto letech se začala rodit ona RP scéna, která se postupem času začala větvit. Ať už zůstala u her na hrdiny, přesunula se do luhů a hájů, kde transformovala v LARPy a nebo se (o dost později) přesunula do bouřlivých vod internetu. Hrálo se na Ultimě, hrálo se taky na prvním Lineage, ale potom co přišel (tehdy těžce zabugovaný) World of Warcraft. Po prvních pár pokusech se zrodil onen první větší RP server zvaný Czech Dream. Czech Dream byl v mnohém unikátní v prvních letech. Velké RP eventy, funkční politika, živoucí frakce (nutno jmenovat třeba Scarlet Crusade, které se obávala celá aliance). Dokonce byly i vlastní outdoor dungeony a to i se scriptovanými bossy. Na datadisku The Burning Crusade si ale začal CzD procházet první krizí a tak vznikl v našich podmínkách vůbec první čistě RP server Last Blood (Poslední Krev), pod který se zapsal Xube, člověk který definoval následující roky WoW RP na české a slovenské scéně. Potom přišla druhá, třetí PK, Neoterik, Nostalgie a mnohé další. Potom ale došlo na další transformaci. Přestali jsme spoléhat pouze na spawning a začali jsme modifikovat WoW mapy jako takové. První vlaštovkou byl projekt Survival, pod kterým je podepsán Filipsons, který nastavil laťku. Sice tento server byl skoro až pracovní a přežil jen krátkou dobu, vydláždil cestu pro svého nástupce: Mythii. Mythia byla v mnohém novátorská. Ať už to byly importy, nebo recolory, opět to byl nastavený mustr, který definoval, jak by měl server vypadat. Technicky už byl zvládnut lépe a díky pokročilému skriptování nabízel to, co doposud nebylo možné, nebo to museli GM dělat manuálně. A tak jsme cca v současnosti. Jsou tady projekty, které nezaujmou a založili si je někteří lidé spíše z trucu, megalomanské projekty, které asi ani nikdy neuvidíme, ač vize je krásná. A potom tady je projekt tento. Slibný, ale všude je chleba o dvou kůrkách a tak uvidíme, kde se nakonec ta slabina objeví a především: jak jí dokáže tým opravit.
Existuje totiž jedna slabina a na tu je i to nejlepší GM krátké: komunita.

A jak to vlastně šlape?
Myslím si, že jsem mezi komunitou nějaký čas žil, viděl jí měnit se, procházet vzestupy a pády a také jsem navštívil i komunitu anglicky mluvící a tak bych mohl mít onen nadhled a objektivní možnost zhodnotit.
A tím zhodnocením je, že jsme opravdu velice zvláštní komunita, která je v první řadě plná protikladů. Chceme funkce a při tom nechceme zodpovědnost, Chceme být speciální a při tom nám vadí odlišnost, Chceme porážen ostatní a při tom nedokážeme svoji porážku přijmout, Chceme být populární a při tom se k ostatním chováme jako k méněcenným, Stěžujeme si na nedostatek lidí a při tom nikoho cizího nechceme.
To, co mám na naší komunitě rád je kreativita, zápal, schopnost improvizovat a tvořit za běhu. Technická zručnost a odhodlání. V případě nouze je většina z nás schopná se semknout a spolupracovat, i když jsme se dříve neshodli a asi se nikdy neshodneme. Jako jednotlivci jsme schopní lidi akceptovat, být přátelští a společenští. Ovšem když jsme ve skupině, nastává razantní změna.
Co na naší komunitě nemám rád je následující: Jsme zlomyslní, těší nás cizí neštěstí. Závidíme si, škodíme si navzájem a nenávidíme každého kdo je mocnější / bohatší. Uzavíráme se do skupin, které si žijí svým vlastním životem a ostatními opovrhují. Nesnášíme, když je někdo jiný. Pomlouváme se navzájem, i když to mnohdy není pravda. Opovrhujeme autoritami. Nenecháme si od nikoho poradit a máme vlastní hlavu. Hrozně rádi rychle soudíme, ač tolik nenávidíme, když někdo soudí nás. A hlavně nenávidíme, když se něco musíme učit.

A člověk by se divil, s jakou lehkostí se vlastně žije ať už na oficiální, nebo neoficiální scéně anglického (nejen WoW) RP. Lidé jsou o hodně otevřenější, benevolentnější a jsou rádi za každého nového člověka. Stane se, že vám pomůže i úplný cizinec a pak vám dá ještě nějakou hotovost na cestu. Možná jsem měl štěstí na lidi, ale komunita mi přišla dospělejší a v guildách vládla o hodně více rodinná atmosféra.

Tak co s tím?
Myslím si, že bychom se měli hodně poučit z toho, jak to vlastně v zahraničí chodí. Česká komunita je stále nedospělá. Neuvědomujeme si, že dnes jsou již noví hráči vzácností a ten velký boom vzhledem ke kvalitě dnešní omladiny co se blíží k 15tému roku života asi už nebude. Měli bychom se naučit si sebe víc vážit a akceptovat svoje odlišnosti, nebo alespoň nechat onoho hráče být. Ne nadarmo se říká: „když nemůžeš říct něco hezkého, radši neříkej nic“.
Vím, že to není lehký úkol měnit sám sebe (měnit jiné jde snáze), ale je to možné. Nikdo se chyb nikdy nezbaví, ale člověk se může většiny vyvarovat, nebo je alespoň vidět a uznat, že je udělal. Každá změna musí vycházet zevnitř, z té vnitřní touhy být novým, lepším, dospělejším.
A chcete být za každou cenu rebelové? Buďte rebelové tím, že v době plné do sebe zahleděných blbců budete příjemnou, přátelskou a zdravou osobností.